Předmět bez příběhu je jen věc
Cesta z amerického jihozápadu až k podstatě toho, co po nás zůstane.
Vše začalo na prašných cestách Texasu. Čekal jsem zemi, která je symbolem extrémů – velkých aut, rychlé spotřeby a všudypřítomného plastu. Místo toho jsem našel svět, kde uprostřed království konzumu funguje ruku v ruku udržitelnost v podobě prodeje použitých věcí.
Můj první Estate Sale mě shodou náhod zavedl do českého městečka West, kde uprostřed drsného Texasu voní povidlové koláče, můžete si dát guláš v restauraci Picha's a místní se hlásí k českým kořenům. Ten skutečný šok přišel, až když jsem vstoupil do cizího domu.
Čekal jsem chaos a smlouvání o každou desetikorunu jako na tureckém tržišti. Místo toho mě zasáhlo ticho. Viděl jsem lidi, jak berou do rukou knihy s věnováním a zkoumají stará křesla, ne jako zboží, ale jako kus historie. Nedívali se na cenovky. Hledali spojení.
Tam mi to došlo. Nešlo o výprodej majetku. Šlo o předání štafety.
Vedl jsem rozsáhlé rozhovory s majiteli nemovitostí, poslouchal příběhy a cítil nevídané vzrušení z objevování něčeho, co jsem doposud neznal. A v ten moment, kdesi mezi Dallasem a Rio Grande, jsem pochopil, že věci mají paměť a někdy si pamatují úžasné příběhy.
„Nekoupil jsem si jen staré album. Koupil jsem si život jednoho muže."
Můj první a životní úlovek, který jsem našel, bylo album plné známek a obálek mapující skoro celé minulé století. Našel jsem ho v krabici přikryté víkem ve spodní části kredence, schované a zaprášené.
Když jsem ho otevřel, nedýchla na mě jen vůně starého papíru. Z černobílé fotografie se na mě díval malý kluk. Jmenoval se Irvin Samuels.
Narodil se 3. března 1915 v Corsicaně v Texasu a sběr známek a obálek byla od malička jeho vášeň. Přihlásil se do všech možných klubů a spolků, které mu posílaly obálky, které si pečlivě zakládal a třídil. Dopisoval si s lidmi z celého světa a spousta známek v jeho albech je ze zemí, které již ani neexistují.
Po absolvování střední školy strávil dva roky na Texaské univerzitě. Během velké hospodářské krize se vrátil, aby pomohl svému otci a dvěma starším bratrům s provozováním obchodu s pánským oblečením P. Samuels.
V roce 1942 byl Irvin odveden do americké armády a dosáhl hodnosti 1. seržanta. Dokonce i během války si vyměňoval korespondenci a rozšiřoval svoji sbírku.
Po válce se vrátil do rodného města a v roce 1949 se při rande na slepo setkal se svou budoucí nevěstou Babbette Blankfieldovou z Port Arthur, s níž se v roce 1951 oženil, měli čtyři děti a nakonec ta místa, o kterých v dětství Irvin snil nad svými známkami, skutečně s rodinou navštívili. Stal se pamětí svého města, sepisoval jeho historii, kterou nikdo jiný neznal.
Irvin zemřel v roce 2003. Jeho žena Babette ho přežila o dvacet let a stala se strážkyní jeho odkazu. Ale když odešla i ona, dům utichl.
Všechny ty dekády vzpomínek, lásky a cestování se najednou ocitly na dně krabic, zahrabané a zapomenuté. Mohly zmizet, jako by Irvin nikdy neexistoval.
Ale nestalo se to. To album si mě našlo. Dnes leží u mě na stole v Praze, tisíce kilometrů od Texasu. Irvinův příběh neskončil v drtičce. Pokračuje dál, protože se našel někdo, kdo v těch starých známkách neviděl jen "zboží", ale člověka – a já věřím, že by se nad tím Irvin pousmál.
A přesně tohle je Kupka Sena. Nedovolíme, aby příběhy vyhasly.
Ne vždy jde o zisk. Někdy je to prostě láska.
"Není to hračka. Tyhle vláčky cestovaly v kufrech židovské rodiny utíkající z Německa před válkou. Přežily oceán, přežily stěhování, přežily století. Když je držím v ruce, cítím tu váhu. Ne kovu, ale osudu."
"Našel jsem nádherný šicí stroj Singer 221. Mohl jsem ho prodat za pár tisíc. Místo toho jsem ho daroval dámě, které se při pohledu na něj zaleskly oči – šila na stejném jako malá holka. Ten úsměv byl lepší než jakákoliv provize."
"Jsem milovník analogu. Yashica-D, nebo třeba legendární Polaroid SX-70. Některé věci prostě neprodám. Zůstávají v mé soukromé sbírce a dělají mi radost."
Renesance hodnot v Česku
Návrat domů byl konfrontací s realitou. Česko je země s neuvěřitelnou historií designu a řemesla. Přesto jsme si zvykli řešit pozůstalosti, nebo nepotřebné věci naprosto nesmyslně, protože většina skončí ve sběrných dvorech, nebo se rozpadnou ve sklepech a na půdách.
Tento přístup mě děsil. Kolik poctivých dubových stolů, kolik sad broušeného skla, kolik knihoven plných vědění skončilo na skládce jen proto, že chyběl systém, který by jim našel nové majitele?
Cítil jsem, že to musíme změnit. Že musíme vybudovat most mezi těmi, kdo kapitolu uzavírají, a těmi, kdo chtějí začít psát novou. Tak vznikla Kupka Sena.
Osobní odpovědnost
"V anonymním světě digitálních služeb věřím v sílu osobního podání ruky. Jmenuji se David Hope a Kupka Sena je mou vizitkou.
Vstup do soukromí rodiny, která řeší pozůstalost, vyžaduje tu nejvyšší míru taktu a důvěry. Proto se neschovávám v kanceláři za neosobní infolinkou. Jsem v terénu. Jsem u toho, když se z domu stává domov pro někoho jiného."
Osobně garantuji, že tento proces proběhne s elegancí, respektem a transparentností, kterou si vaše věci – i vy – zasloužíte."
